MišMaš Art

Vladimir 518 je ve veřejném prostoru známý především jakorapper skupiny PSH, vůdčí osobnost labelu BiggBoss a do povědomí široké veřejnosti se dostal také jako milovník a propagátor poválečné architektury, v této roli byl ostatně již jednou hostem našeho podcastu. Ale jako výtvarný umělec je možná známý méně. S jeho díly se můžete právě seznámitna výstavě Vzpomeň sobě, že není všechno štěstí v Centru současného umění EPO1 v Trutnově. Kurátorkou trutnovské výstavy je Denisa Václavová, zakladatelka mezinárodního festivalu 4+4 dny v pohybu, kurátorka galerií Vzlet a ProLuka, organizátorka výstav ve Fakultní nemocnici Motol apedagožka na pražské UMPRUM. Ani ona není v podcastu MišMaš Art poprvé.
Máša Pivovarová se v rozhovoru zaměří především naprobíhající výstavu, na vystavené památníčky, které představují specifické dětské utopie, symboly přátelství a paměti, ale zároveň je můžeme chápat i jako doklady plynutí času, pomíjejícnosti lidského života. Přes památníky serozhovor stáčí k Vladimirovým obrazům, jejich inspiračním zdrojům, ať už jsou to již zmíněné pamětní knížečky, hudba, graffiti nebo velké osobnosti z dějin poválečného výtvarného umění.
V závěru rozhovoru se můžete těšit na velmi trefnoumetaforu lidského života.

Vedle vrcholných děl na poli umění i vědy nesou dosud poznané dějiny člověka také velmi temnou stránku. Jsou jí hrůzy spojené s lidskou nesnášenlivostí, xenofobií, rasismem, s genocidami, kterých je s hororovou promyšleností schopen jen Homo sapiens. Přesto až do poloviny dvacátého století pro zločin vyhlazování celých národů neexistoval žádný pojem ani právní ukotvení. Také o tom v podcastu MišMaš Art mluví autoři nedávno otevřené terezínské expozice Zločin beze jména, výkonný ředitel Centra studií genocid Šimon Krbec a výtvarný umělec Michal Pěchouček. Do studia Winternitzovy vily je pozvala Míša Vrchotová.  
Další nezávislou existenci podcastového čtrnáctideníku MišMaš Art, ve kterém pro vás Máša Pivovarová a Míša Vrchotová s kurátorskou pečlivostí vybírají témata, která považují za podstatná, můžete podpořit na darujme.cz. Link včetně všech 108 epizod najdete na https://www.loosovavila.cz/podcast. Děkujeme vám!

Ve smíchovské Portheimce až do 4.října probíhá skupinovávýstava osmnácti autorů nazvaná Dobrý den, pane Dientzenhofere, která mapuje barokní principy v současném umění. Výstava představuje pomyslný rozhovor současných umělců s barokními mistry, a má být poctou KiliánoviIgnáci Dientzehoferovi, který vilu navrhl, samotné Portheimce i celému období baroka.
Jednou z autorek, kterou kurátorky Kristýna Jirátová a MášaPivovarová na výstavu vybraly je Margita Titlová. Umělkyně s maďarskými kořeny, která na českou výtvarnou scénu vtrhla na začátku osmdesátých let a svými nesmírně různorodými projekty ji zásadním způsobem obohatila.
Máša s Margitou probere její první konceptuální akcev přírodě, monumentální kresby vytvořené rtěnkou, práce vzniklé za pomocí tzv. Kirlianova přístroje i zážitky z týdenního kreslení ve tmě. Mášu bude také zajímat cyklus Rokoko nyní, jehož část je k vidění na aktuální výstavě v Portheimce.
Závěr rozhovoru se věnuje cyklu Ikony, ve kterém Margita zvěčnila zajímavé ženy minulosti a spolupráci s divadlem,konkrétně s Janem Nebeským a Lucií Trmíkovou.

Míša Vrchotová před prázdninami do Winternitzovy vily pozvala fotografku Alžbětu Jungrovou, která má až do konce srpna výstavu nazvanou Bez konce a začátku ve Volmanově vile. Ten, kdo by Alžbětinu tvorbu viděl poprvé v bývalé vile čelákovického továrníka, by mohl být překvapen skutečností, že se tahle zdánlivě křehká dáma za svými snímky brodila ropným bahnem na světově nejrozsáhlejším vrakovišti tankerů v bangladéšském Chittagongu nebo největší skládkou odpadu v Kambodži, nebo že dostala čestné uznání Czech Press Photo za obrazy ze života narkomanů na afgánsko-pakistánské hranici. Fotila ale také například ozbrojené děti a civilisty v pásmu Gazy, či na druhé straně světa indiány kmene Nukak v kolumbijské džungli. Cenu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky obdržela za fotodokument o dětech pracujících v cihelně v pakistánském Péšávaru i za fotografie z barmského uprchlického tábora. Jak se jí s takovou zkušeností, kterou většina z nás zná jen z televizních obrazovek, žije? A v čem podle ní spočívá skutečná lidská krása? Také o tom uslyšíte v poslední předprázdninové epizodě. 
Podcast MišMaš Art se vám během července a srpna ozve dvakrát. Po prázdninách pak v pravidelné čtrnáctidenní frekvenci.

Když mi byly tři roky, chtěl jsem být slonem. To se minepovedlo. Tak jsem se musel spokojit s tím, že budu umělec. Vzpomíná William Kentridge v jedné ze svých přednášek. A Kentridge se umělcem naštěstí stal, a v současnosti je považován za jednoho z celosvětově nejvýznamnějších.A Praha má nyní to velké štěstí, že může jeho multimediální projekty prezentovat na první rozsáhlé samostatné výstavě v Čechách. Výstava s názvem William Kentridge: The Battle Between YES and NO bude k vidění v pražské Kunsthalle až do sedmého září.
Máša Pivovarová do studia Winternitzovy vily pozvala kurátorkuzmíněné výstavy Christelle Havranek. Společně proberou osobnost Williama Kentridge, jeho mládí a studia v období apartheidu v Johannesburgu, první animované filmy kreslené uhlem a točené technikou stop-motion i hudebnídoprovody jeho děl.
Druhá část rozhovoru je věnována pražské výstavě, jejípřípravě a konkrétním projektům, které jsou zde vystavené včetně unikátního díla vytvořeného přímo pro Kunsthalle. Jedná se o poctu Franzi Kafkovi s názvem A Letter to Felice.