Studio N

• Rusům se daří ovlivňovat umělou inteligenci, papouškuje jejich propagandu

  CELÝ ZÁZNAM DEBATY NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION Kremelské dezinformace už pronikají do umělé inteligence. „Rusům se daří vtisknout své narativy do AI chatbotů,“ upozorňuje Jakub Kalenský z Evropského centra excelence pro boj s hybridními hrozbami. „Některé akademické výzkumy ukázaly, že pokud se jich zeptáte na Ukrajinu, budou až ve třetině případů papouškovat ruskou propagandu, což je poměrně dramatické,“ říká.  Ve Studiu N live z Knihovny Václava Havla přináší nové poznatky o nenávistných projevech a dezinformacích také filozof jazyka Tomáš Koblížek z Akademie věd a právnička Monika Hanych z Ústavního soudu. Odborníci se shodují, že zatímco dezinformační narativy zůstávají stále podobné, zásadně se mění způsob jejich doručování. „Snaží se například ‚vyprat‘ informace. Je to stejný princip, jako když se perou špinavé peníze – snaží se zakrýt jejich původ. Hledají místní spolupracovníky, kteří budou šířit jejich lži. A vy pak konzumujete od českého človíčka na jeho telegramovém kanálu takzvané nezávislé informace. Už se ale nedozvíte, že tyto informace jsou totožné s materiály v patnácti různých jazycích a všechny vycházejí z ruského originálu,“ popisuje Kalenský. Nejlepší dezinformace je podle něj ta, která je vystavěná kolem zrnka pravdy: „S tím Rusové pracují vědomě už dekády. Je to propracované a systematické.“ Filozof jazyka Tomáš Koblížek doplňuje, že nemá rád označení „dezinformátor“. „Klidně ale používám pojem dezinformace, a to z praktického důvodu. Falešné informace, které lidé šíří, často sami považují za pravdivé – někdo je oklamal a oni jsou zčásti oběti. Když na ně začnete křičet, že jsou dezinformátoři nebo propagandisté, ztížíte si tím možnost s nimi komunikovat,“ poznamenává v debatě. Českému státu podle expertů chybí kvantitativní data. „Nevíme, kolik přesně kanálů Rusové kontrolují, kolik dezinformací denně vychrlí a kolik lidí tím denně zasáhnou,“ upozorňuje Kalenský. „O tom problému nemůže mluvit jen vláda, ale také neziskové organizace nebo média. Třeba na Ukrajině jsou velmi kreativní – tam o ruské propagandě mluví standup komici. Oslovují tím publikum, které já bych nikdy neoslovil. Humor je fantastická zbraň v boji proti propagandě,“ tvrdí. Jak dezinformacím čelit, aniž ohrozíme svobodu slova? V čem jsou dnešní nenávistné projevy sofistikovanější? A jak na ně dokážou reagovat policie a právo? Podívejte se na záznam celé debaty na herohero.co/studion

  --------  

  1:20:38

  --------

  1:20:38
• Zatímco u nás do sebe lidi v naštvání strčí, v Americe na sebe vytáhnou bambitku, říká zpravodajka Ciglerová

  Dnešní Amerika je jiná, než jak si ji většina z nás pamatuje nebo představuje. Země je unavenější, napjatější a méně předvídatelná. Vztahy mezi lidmi se přiostřily, důvěra v instituce klesá a každodenní život prostupuje zvláštní neklid. Americká zpravodajka Jana Ciglerová přijela do Prahy pokřtít svou novou knihu Americký deník: Všechno je jinak. Při této příležitosti jsme zaplnili Rock Café na živém natáčení Studia N. Poslechněte si záznam a nechte se vtáhnout do reality dnešních Spojených států. Za dobu, co je Jana Ciglerová v Americe, sledovala obrovskou změnu téměř ve všem – v politice, společnosti, kultuře, ekonomice i mezilidských vztazích. „Lidé jsou naštvaní jako nikdy dřív. Nikdy v historii se neodehrály tak masivní protesty jako nyní proti Trumpovi,“ říká. Strach ve společnosti jde podle ní cítit v každodenním životě. „Řidič autobusu mi říkal, že dostali pokyn, že když někdo nechce zaplatit, mají to nechat být. Je to podle jeho slov bezpečnější, než kdyby se někdo naštval a zaútočil na něj nebo ho zastřelil,“ popisuje Ciglerová. Problém podle ní spočívá ve snadném přístupu ke zbraním. „Zbraně mezi lidmi bezpečí nepřinášejí. Je to naopak. Čím snadnější je k nim přístup, tím víc lidí je má. Zatímco u nás do někoho v naštvání strčíte nebo na něj zakřičíte, v Americe na sebe lidi rovnou vytáhnou bambitku. Stojíte ve frontě v obchodě, dojde k hádce a opakovaně se stává, že na sebe vytáhnou zbraň,“ vysvětluje. Ve Studiu N vypráví, v čem se liší její život v USA a v Česku. „Večer tam svoje děti nepustím ven. Když jsem vyprávěla svým americkým přátelům, že se můj syn vracel o půlnoci z Vltavské domů, což je asi kilometr, nevěřícně na mě zírali. Moje kamarádka Nancy zase málem odpadla, když jsem jí natočila video, jak kluci nasedají do vlaku v Řevnicích a sami odjíždějí. To je v dnešní Americe nepředstavitelné,“ doplňuje autorka knihy. Celé díly Studia N najdete na platformě Herohero, na webu Deníku N jsou přístupné předplatitelům a předplatitelkám Klubu N. Bezplatné části zveřejňujeme v podcastových aplikacích Spotify, Apple Podcasts, Podbean či na YouTube. Sledovat nás můžete také na Instagramu.

  --------  

  24:29

  --------

  24:29
• Jsem furt nějaká nevyhořelá, říká po padesáti letech v Národním divadle Taťjana Medvecká

  CELÝ DÍL NAJDETE NA https://herohero.co/studion A V RÁMCI KLUBOVÉHO PŘEDPLATNÉHO DENÍKU N https://denikn.cz/podcast-studio-n/ „Pro některé své mladé kolegy jsem trochu úkaz, protože před padesáti lety nebyli na světě ani jejich rodiče. Pro mě je to potvrzení, jak rychle život utíká,“ říká ve Studiu N herečka Taťjana Medvecká, která oslavila půlstoletí v Národním divadle. „Uvnitř si připadám jako ta holka, která přišla před padesáti lety, jen jsem hodně jetá a mám vnoučata,“ směje se. Ve Studiu N otevírá také téma, o kterém jinak nerada mluví. „Je to moje třináctá komnata, kterou jsem otevřela jednou jedinkrát. Byla jsem za minulého režimu ve straně. Na škole mi nabídli členství a já jsem prostě byla strašnej srab. Tak moc jsem se vyděsila, že jsem neměla odvahu říct ne. Beru to jako selhání, protože mi nikdo nestál s kvérem u hlavy,“ říká otevřeně. „V okamžiku, kdy se mě na to paní profesorka zeptala, bylo to jako zásah bleskem – a já jsem věděla hned v ten moment, že tu sílu mít nebudu. Byli i tací, co tu odvahu měli, já ne,“ vzpomíná. V rozhovoru říká, že je pro ni důležité, aby byla v rovnováze sama se sebou a se svým svědomím. „Nejsem ze sebe nadšená, protože jsem tomu napomáhala. Neměla jsem odvahu říct: Proboha, proč máme hrát Kremelský orloj? Umění bylo a svým způsobem je i dnes služkou mocných. Dříve to byly tlaky ideologické, dnes jsou to tlaky ekonomické,“ tvrdí. Co říká na budoucího ministra kultury Oto Klempíře? Jak hodnotí společenskou situaci na Slovensku, kde má po obou rodičích kořeny? A proč si myslí, že mají Češi komplex malého národa? Podívejte se na celý rozhovor. Celé díly Studia N najdete na platformě Herohero, na webu Deníku N jsou přístupné předplatitelům a předplatitelkám Klubu N. Bezplatné části zveřejňujeme v podcastových aplikacích Spotify, Apple Podcasts, Podbean či na YouTube. Sledovat nás můžete také na Instagramu.

  --------  

  29:36

  --------

  29:36
• Kuba už se nemá ke komu přisát. Místní říkají, že za Fidela Castra bylo líp. Je to děsivé, říká novinář Freisler

  VŠECHNY EPIZODY V PLNÉ DÉLCE NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION „Kubánci stále tančí tango s Fidelem Castrem, ale dnes už v rytmu blues – tedy v ponurosti, depresi a smutku. Duše národa je uplácaná do bezbarvé a beztvaré placky,“ popisuje atmosféru v zemi novinář Eduard Freisler. Karibský ostrov se potácí ve vleklých krizích. Ekonomika se zadrhává, zemi sužují rozsáhlé výpadky elektřiny a prudce také klesá počet turistů. „Režim teď opravdu nemá peníze, protože Venezuela se už deset let ekonomicky trápí, Rusko zabředlo ve válce s Ukrajinou a oni prakticky nemají odkud brát,“ říká ve Studiu N. Autor nové knihy Kubánské tango v rytmu blues říká, že situace v zemi je nejhorší za poslední desítky let. „Spousta lidí mi na jaře v ulicích Havany říkala, že za Fidela Castra bylo líp. Je to děsivé, protože Castro lidi popravoval, posílal do vězení a mučil je. Jeho diktatura byla ostrá a život těsný,“ připomíná. Současný režim je k vlastním obyvatelům ale také krutý. „Kubánský teror je hodně vynalézavý a podlý. Bavil jsem s lidmi, kteří skončili ve vězení a opravdu se tam už nikdy nechtějí vrátit. Na ulici vyšli zlomení,“ popisuje novinář. Ve Studiu N popisuje nástroje, kterými se režim snaží udržet u moci. Jedním ze způsobů, jak zastrašit své odpůrce, je povolání takzvaných brigád rychlého nasazení. „To jsou zarputilí castristé, určitě placení. Představte si je jako předvoj vojáků, takovou domobranu. Na vlastní kůži jsem zažil, co znamená takzvaná kampaň zapuzení, kterému čelila jedna z rodin, u které jsem byl. Před jejich dům přišlo kolem třiceti až čtyřiceti lidí, většinou starců a stařenek, a začali jim kolektivně hlasitě nadávat. U toho na obydlí házeli zkažená vejce, zkaženou zeleninu a zvířecí i lidské exkrementy. Ukazovali tím, kdo je tady odpad,“ vzpomíná v rozhovoru. Někteří lidé čelí ještě silnějšímu psychickému teroru. „Občas se k vašemu domu nahrne i dav o stovkách lidí. Nejvíc mě na tom mrazí ta řízená zuřivost. Ti lidé deset minut hulákají, jsou vulgární, chovají se jako chuligáni. A zničehonic se to utne, oni se rozejdou a vrátí se ke svým všedním starostem,“ říká Freisler. Jak dneska vnímají svou budoucnost mladí Kubánci a Kubánky? Proč se režimu stále daří držet u moci? Jakých omylů se vůči karibské zemi coby Západ dopouštíme? Vnímají obyvatelé Fidela Castra jako hrdinu, tyrana, nebo symbol už dávno ztracené éry? Jakou roli hraje Kuba v soupeření globálních mocností? A může se z té mizerie ještě dostat? Podívejte se na celý rozhovor na herohero.co/studion

  --------  

  27:43

  --------

  27:43
• „Ve Zrádcích by byl dobrý Kalousek, ale asi by brzy letěl.“ Režisér Krug o zákulisí populární reality show

  CELÝ DÍL JE DOSTUPNÝ NA HEROHERO.CO/STUDION „Našimi castingy prošlo více známých osobností. Ne u všech jsme si ale byli jistí, že by hru nadřadili své skutečné roli v životě. Nikomu totiž nemůžeme slíbit, že si tam nezkazí kariéru,“ říká ve Studiu N režisér úspěšné reality show Zrádci Markus Krug.  V podcastu například popisuje, jak se tvůrci snaží zabránit prozrazení zrádců, když je štáb musí kvůli natáčení přemisťovat na Karlštejn. „Třikrát za noc se stane něco, čemu říkáme ‚elephant walk‘. Do chodby naběhne čtyřicet lidí, kteří dělají strašný bordel. Začnou bušit do všech dveří, bouchají do topení a pouští hlasitou hudbu. A třikrát se to opakuje právě proto, že zrádce musíme odvézt, přivézt a zároveň nikdo nesmí vědět, kterou noc jsme museli vytáhnout ještě někoho dalšího kvůli vydírání,“ odhaluje zákulisí natáčení režisér. Soutěžící zároveň netuší, kdo spí ve vedlejším pokoji, mají zakrytý výhled z oken a zákaz se jakkoliv hlasitě projevovat. „Hráči nikdy nevědí, jestli je ve vedlejším pokoji někdo z hráčů nebo ze štábu. Kdyby se pokusili porušit nastavená pravidla, mohlo by se jim stát, že promluví třeba na asistenta režie,“ zmiňuje Krug. Obsazení pokojů tvůrci navíc postupně prohazují a mění. „Je to psycho, protože musíme rozbíjet jakýkoliv systém. Některé věrné například v noci nabereme do auta a jen s nimi dvě hodiny jezdíme po okolí. Nikdy nesmíte dělat věci úplně stejně,“ říká režisér. Televizní soutěž je náročná nejen pro účinkující, ale i pro tvůrce. „Po druhé sérii jsem věděl, že se tímhle tempem oddělám. Měl jsem podezření na mrtvici, takže jsem odjel sanitkou a z nemocnice se vrátil rovnou zpátky na plac. S asistentem režie jsme tam pro takové případy měli připravené infuze,“ popisuje v rozhovoru Krug. Co nakonec rozhodne o tom, kdo dostane roli věrného a kdo úděl zrádce? Jak si vysvětluje schopnost úspěšné hráčky Mii obelhat všechny okolo? Co v televizi nevidíme? Existují krizové scénáře pro případ, že by se někdo prořekl? Chovají se soutěžící v Česku jinak než v jiných zemích? Nevysílá show do společnosti zprávu, že lhát se někdy vyplácí? A v čem bude jiná třetí série Zrádců? Podívejte se na celý rozhovor na herohero.co/studion

  --------  

  28:50

  --------

  28:50

Weitere Nachrichten Podcasts

Trending Nachrichten Podcasts

Über Studio N

Studio N: Zugehörige Podcasts