HOSTCAST

Spisovatelka Bianca Bellová ve své nové knize Stručný průvodce odcházením přichází s námětem asistované sebevraždy. Splétá příběh Kláry a jejího otce s rodinnou historií, v níž se po několik generací vracejí násilí, utrpení a dobrovolná smrt. Nechává ale Bellová své postavy skutečně žít a pochybovat, nebo podřizuje jejich osudy předem připraveným tezím? Nestává se z vážného tématu sled vykonstruovaných a přepjatých situací? A nesvědčí Bellové spíš krátká próza?

Diskutují Alena Šidáková Fialová, literární vědkyně z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd se spisovatelkou Janou Šrámkovou a s literárním kritikem a publicistou Josefem Chuchmou.

Když Knihovna amerického Kongresu zpřístupnila z pozůstalosti korespondenci Philipa Rotha, český čtenář mohl s dychtivostí sledovat linku, kterou tvořily dopisy, jež sdílel americký prozaik s Milanem Kunderou. Roth přijel do Prahy poprvé v roce 1972 a od té doby spolu udržovali živou korespondenci a pokračovali v ní i po Kunderově emigraci. A nebyli jediní, koho město za železnou oponou a jeho spisovatelé zajímali.

Článek z čísla 8/2026 si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

U příležitosti stého výročí narození Ludvíka Vaculíka vyšla jeho dlouho odkládaná próza Stará postel. Radikálně intimní, jazykově vynalézavý a sexuálně explicitní text, v němž se autor vrací ke svému jedenáctiletému mimomanželskému vztahu. Zatímco někteří kritici v knize nacházejí krajní gesto autorského sebeobnažení, jiní upozorňují, že jde pořád o stylizaci, která je v mnoha ohledech problematická. Jak tedy Starou postel číst? Může být spisovatel naprosto upřímný, a přesto podávat sporné svědectví?

Debatují literární historička a editorka Daniela Iwashita, literární kritik a publicista Jiří Peňás a literární vědec Pavel Šidák.

Jaké jsou možnosti ruské literatury v pátém roce války Ruska proti celé Ukrajině? A není v takové situaci spíše docela nemožná? Ptá se ve svém eseji rusistka a prozaička Alena Machoninová, když uvažuje o aktuální ruské literatuře vystavované cenzuře a vyháněné ze země. Odpovědi hledá u několika autorek — dnešních i minulých, rozdělených zeměpisnou hranicí, spojených však představou, že psaní je nezcizitelná forma prožívání světa.

Článek ze zářijového čísla časopisu Host si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

O Constance Debré se píše jako o jedné z nejradikálnějších autorek současnosti. „Snaží se očišťovat slova ohněm slov, vypalovat literaturu literaturou,“ stojí v jedné z recenzí. Constance Debré totiž ráda dává najevo, co všechno nesnáší na literatuře: psychologii, sociologismus, soudobou posedlost identitou a traumaty. Jediné, co ji zajímá, je lidská situace zbavená všech přítěží jako je rodinný rodokmen, sociální status, pevné zázemí  domov. Svou existenci redukuje na plavání, sex a psaní. O jejích prózách Love Me Tender a Jméno diskutují Míla Janišová, Jan Němec a Kryštof Eder.
(Nahrávka vznikla na festivalu Tabook, u malého stolku v hotelovém pokoji, a tak se omlouváme za případnou nižší kvalitu nahrávky.)