HOSTCAST

Už nejméně tři století platí naše civilizace za kulturu individuality. Jsme vedeni autentickými prožitky a rozhodnutími, ale také trpíme osamělostí. Jak píše ve své nové knize sociolog Pavel Pospěch: jsme kulturou autonomie, kulturou osamělých hrdinů. Významný rakouský sociolog Andreas Reckwitz, jemuž loni vyšel český překlad úspěšné monografie z roku 2017, zase tvrdí, že jako pozdně moderní společnost tvoříme kulturu singularit. Co to znamená? Jsme opravdu osamělými hrdiny, nebo jsme jen osamělí? A jak se mění paradigma individualismu ve světle těchto sociologických perspektiv?
O tom ve 14. Kovárně s politoložkou, publicistkou a projektovou manažerkou v pražské pobočce think-tanku Friedrich-Ebert-Stiftung, Kateřinou Smejkalovou; a také s teoretikem práva a politologem z Centra teoretických studií při Univerzitě Karlově a Akademii věd České republiky, Janem Gérykem.
 
Výběr z diskutované literatury:
Ève Chiapello a Luc Boltanski: The New Spirit of Capitalism (1999)
Oliver Nachtwey: Gekränkte Freiheit. Aspekte des libertären Autoritarismus (2022)
Timothy Snyder: Svoboda. Pět pilířů pro život v 21. století (česky 2025, Paseka)
Andreas Reckwitz: Společnost singularit. O strukturální proměně modernity (česky 2025, Filosofia)
Pavel Pospěch: Osamělí hrdinové. Jak kultura autonomie rozleptává společnost (2026, Host)

Po deseti letech vydává Marek Šindelka nový román s paradoxním názvem Systémy něhy. V jeho středu stojí mladá pianistka Ada Fischerová, která celý život podřizuje touze po dokonalosti — ve hře, ve vztazích, v nárocích, které do ní naprogramoval její zmizelý otec. Ada tak vyrůstá ve světě notových osnov, forem, metronomů, šachových strategií a vzorců, až sama začne připomínat jakýsi automat. Šindelka ale nevypráví jen vztahový román, je to zároveň esej o střetu emocí a přísné logiky, lidskosti a efektivity, o skladatelích a vynálezcích, kteří stejně jako Ada Fischerová podřídili svůj život systémům a algoritmům.
O románu Systémy něhy kverulují Blanka Činátlová, Petr A. Bílek a Kryštof Špidla.

Román Mary Shelley Frankenstein je kanonický ani ne tak kvůli jazykové vytříbenosti a formálním hrátkám, jako spíše kvůli množství čtení, které skýtá. O tom jednak svědčí desítky adaptací, inspirací i akademických interpretací, ale především skutečnost, že se frankensteinovské monstrum ani po více než dvou stech letech nesmrsklo na zábavnou postavičku. Pořád nám říká cosi o naší současnosti. Cosi nepříjemného.

Článek z dubnové tématu si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Spisovatel, filozof a překladatel Ladislav Šerý je sice šeroslepý, iluze ovšem detekuje neomylně, aby je sežehl ohněm své nelítostného sarkasmu. Ve dne přikládá pod kotel pravdy a v noci rukama rozežranýma od mouru jako daimón Kómos nonšalantně pozvedá číši vína na oslavu hýření a radovánek. Postrach státních institucí a úředníků s dikcí Bolka Polívky obsazuje kanceláře s nejkrásnějšími výhledy a pobaveně odhaluje zvrácenosti systému a zákonitosti moci. Píše o tom knihy, za které je nominován na české literární ceny, zatím si ovšem žádnou nepřevzal, aby se nestal obětí mediálního humbuku. Miluje procházky Prahou, zvlášť přes Petřín na Strahov.

Titulem své nové knihy S Wittgensteinem v gay sauně odkazuje spisovatel, novinář a esejista Vratislav Maňák na rakouského filosofa a jeho výrok, že o čem nedokážeme mluvit, o tom bychom měli mlčet. Maňák však jeho tezi odmítá hned nadvakrát. Poprvé svou knihou dokazuje, že má smysl se o to pokoušet navzdory. A za druhé dokládá, že o zkušenosti se dá svědčit i jinak — tělesně, smyslově. Proto v šesti esejích zavádí Wittgensteina, a spolu s ním i čtenáře, do termálních vod budapešťských lázní Rudas, vídeňské gay sauny, operního hlediště v Brně, na pražské cruising-spoty, do berlínského klubu Kit Cat. Každé z těchto míst je trhlinou ve společenském normativním řádu, časoprostorovou kapsou, kde gay identita může existovat v plnosti, sebevědomě a bez omluv.

O jeho knize debatují Olga Pavlova, Ondřej Macl a Petr Vizina.