HOSTCAST

Odchod spisovatelky, nakladatelky a v mládí i překladatelky, herečky a zpěvačky Zdeny Salivarové­‑Škvorecké je jednou z největších literárních ztrát končícího roku. O udělení Státní ceny za literaturu, kterou v polovině října mohly převzít už jen její neteře, se však dozvěděla včas a ze světa odcházela s vědomím, že si česká kultura váží práce, kterou pro ni zvláště během dvaceti exilových let vykonala. O světské slávě polní trávě sice za téměř dvaadevadesát let svého života něco věděla, ale uvnitř se z tohoto ocenění určitě dokázala i zaradovat.Článek z prosincového čísla si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Nic není prozaičce Petře Hůlové vzdálenější než hovění a rochnění. Proti pohodlným konvencím, řešením a pravdám vždy důrazně a odvážně zakročí. Jako zlatokřídlá, větronohá a bouřná bohyně duhy Iris plní mraky vodou a na zemi sesílá všechny druhy deště. Pak rozklene nad světem komplexní myšlenkové spektrum a dohlíží na to, aby žádná z barev nechyběla a všechny byly jasné a syté. Cestuje mezi bohy a lidmi a hlasatelskou berlou se náruživě rýpe v jejich kuřích okách. Na Branických skalách ve vánici felí s živly. S blesky udržuje intimní vztahy.Fascinace. Reportážní rozhovory Ivany Myškové o tom, co autory přitahuje, provokuje a děsí.

Román Medúzy Jakuba Stanjury se stal pozoruhodným fenoménem. Stal se nejdiskutovanější knihou na sociálních sítích, rozhovory s autorem vyšly snad ve všech médiích včetně České televize, Českého rozhlasu, Deníku N, Seznam zpráv nebo iDnesu, recenze ale zatím vyšla jen v časopisu Host a kritickyo Stanjurově próze debatovali Eva Klíčová a Jan Bělíček v podcastu TlDr. Ocitli jsme se tak ve zvláštní situaci, kdy literární kritika jako kdyby rezignovala na svůj smysl a přijala výklad prózy, který předkládá především sám autor. Rádi bychom se proto vrátili k samotné knize a jejím literárním kvalitám, diskutovat ale budeme i o tom, jak se současná umělecká kritika proměňuje a jak ji ovlivňují sociální sítě a fanouškovství.Debatují Blanka Činátlová, Barbora Voříšková a Jonáš Zbořil.

Žádný jiný živočich vedle člověka si neuvědomuje vlastní smrtelnost. V osmnáctém století se začal měnit způsob, jak na smrtelnost pohlížíme, a dnes „jsme [pozornost plně] přesunuli k hledání způsobu, jak zůstat naživu a jak uchovat svůj posmrtný odkaz,“ píše ve své knize Proč umíráme?, která nedávno vyšla v českém překladu v nakladatelství Host, Venki Ramakrishnan, americký a britský biolog indického původu. Jak se tedy dnes loučíme se světem? Proč navzdory transparenci umírání, kterou zajistila věda, stoupá strach ze smrti? Jak si vůbec smrt představujeme a co pro nás znamená? Dokážeme ještě truchlit a snášet utrpení?O tom a dalším v předvánoční Kovárně s novinářkou, publicistkou a moderátorkou, Alenou Scheinostovou, mj. editorkou sborníku Smrt a umírání v náboženských a etnických tradicích, který letos vydal domácí hospic Cesta domů. A s doktorem Adamem Houskou, vedoucím lékařem v Podpůrném a paliativním týmu pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a výzkumníkem a učitelem na 3. Lékařské fakultě. Výběr literatury k tématuJeffrey Bishop: The Anticipatory Corpse: Medicine, Power, and the Care of the DyingNorbert Elias: Loneliness of the DyingSigmund Freud: Trauer und MelancholieElisabeth Kübler-Rossová: O smrti a umíráníJonathan Lear: Imaginign the End. Mourning and Ethical LifeAlena Scheinostová (vyd.): Smrt a umírání v náboženských a etnických tradicíchVenki Ramakrishnan: Proč umíráme?. Nová věda o stárnutí a hledání nesmrtelnosti

„Analogové automaty jsou už sto let stejné, čtyřikrát blesk, čtyři černobílé portrétní snímky… Ve své době to byl výkřik moderní technologie.“ Reportáž o symbióze psaní, pohybu po městě, vysedávání po kavárnách a doplňování vývojky i o tom, jak analogová technologie pomáhá zůstat přítomným ve virtualizujícím se světě.Reportáž z listopadového čísla je právě teď k poslechu.Zvukově připravila Markéta Macháčková.