HOSTCAST

Když Knihovna amerického Kongresu zpřístupnila z pozůstalosti korespondenci Philipa Rotha, český čtenář mohl s dychtivostí sledovat linku, kterou tvořily dopisy, jež sdílel americký prozaik s Milanem Kunderou. Roth přijel do Prahy poprvé v roce 1972 a od té doby spolu udržovali živou korespondenci a pokračovali v ní i po Kunderově emigraci. A nebyli jediní, koho město za železnou oponou a jeho spisovatelé zajímali.

Článek z čísla 8/2026 si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

U příležitosti stého výročí narození Ludvíka Vaculíka vyšla jeho dlouho odkládaná próza Stará postel. Radikálně intimní, jazykově vynalézavý a sexuálně explicitní text, v němž se autor vrací ke svému jedenáctiletému mimomanželskému vztahu. Zatímco někteří kritici v knize nacházejí krajní gesto autorského sebeobnažení, jiní upozorňují, že jde pořád o stylizaci, která je v mnoha ohledech problematická. Jak tedy Starou postel číst? Může být spisovatel naprosto upřímný, a přesto podávat sporné svědectví?

Debatují literární historička a editorka Daniela Iwashita, literární kritik a publicista Jiří Peňás a literární vědec Pavel Šidák.

Jaké jsou možnosti ruské literatury v pátém roce války Ruska proti celé Ukrajině? A není v takové situaci spíše docela nemožná? Ptá se ve svém eseji rusistka a prozaička Alena Machoninová, když uvažuje o aktuální ruské literatuře vystavované cenzuře a vyháněné ze země. Odpovědi hledá u několika autorek — dnešních i minulých, rozdělených zeměpisnou hranicí, spojených však představou, že psaní je nezcizitelná forma prožívání světa.

Článek ze zářijového čísla časopisu Host si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

O Constance Debré se píše jako o jedné z nejradikálnějších autorek současnosti. „Snaží se očišťovat slova ohněm slov, vypalovat literaturu literaturou,“ stojí v jedné z recenzí. Constance Debré totiž ráda dává najevo, co všechno nesnáší na literatuře: psychologii, sociologismus, soudobou posedlost identitou a traumaty. Jediné, co ji zajímá, je lidská situace zbavená všech přítěží jako je rodinný rodokmen, sociální status, pevné zázemí  domov. Svou existenci redukuje na plavání, sex a psaní. O jejích prózách Love Me Tender a Jméno diskutují Míla Janišová, Jan Němec a Kryštof Eder.
(Nahrávka vznikla na festivalu Tabook, u malého stolku v hotelovém pokoji, a tak se omlouváme za případnou nižší kvalitu nahrávky.)

Jen málokdy pojme tento svět tak široce rozkročeného člověka v nejasných konturách, jako je tomu v případě portugalského básníka Fernanda Pessoy. Nebo spíše lidské bytosti mnoha nejednoznačných tváří, jejichž rysy spojuje jenom absolutní výraz univerza. Ne náhodou mu proto osud vtiskl do vínku tak příznačně neurčité jméno: „Pessoa — Osoba“.

Článek z Historie z čísla 6/2026 si teď můžete i poslechnout.
Zvukově připravila Markéta Macháčková.